Slovo diamant má původ v řeckém adamas - nepřemožitelný, diamant je nejtvrdším materiálem na světě. Ačkoli je jeho výskyt rozhodně unikátní, je tvořen jedním z nejvíce zastoupených stavebních prvků v přírodě - uhlíkem. Atomy uhlíku jsou spojeny krátkými pevnými vazbami v krychlové krystalické mřížce.Krystalizace probíhá za krajních podmínek, kdy tlak přesahuje 70 000 kilogramů na centimetr čtvereční a teplota je vyšší než 1300 °C, což odpovídá podmínkám v hloubkách cca 100-200 km pod povrchem země.

Díky své tvrdosti je diamant schopný cestovat zemskou kůrou na povrch, kam je vytlačován vulkanickou horninou, v níž je usazen. Dva druhy této horniny se nazývají kimberlit a lamproit, jedna od druhé se téměř neliší.

Místem původního výskytu diamantů jsou ložiska magmatického původu, tzv. primární ložiska, kdy jsou diamanty rozptýleny jako akcesorické minerály ve velmi tmavých horninách pocházejících ze svrchního zemského pláště. Tyto horniny se nazývají kimberlity (kimberlit neboli modrá hornina podle města Kimberley v Jihoafrické republice). K zemskému povrchu vystoupily ve formě mohutných sopouchů, těles komínovitého tvaru. V případě kimberlitových komínů však dochází ke zužování směrem do hloubky, proto se často hovoří o „mrkvovitém" tvaru kimberlitů. Zdaleka ne všechny kimberlity jsou diamantonosné. Některé neobsahují diamanty vůbec, jiné v koncentracích, jež neumožňují ekonomickou těžbu. V primárních ložiscích se vždy vyskytuje více hlušiny, avšak diamanty mají krásný celistvý krystalový tvar, neboť unikly mechanicky namáhavému transportu do sekundárních depozitů.

Někdy dochází k uvolňování diamantů z kimberlitu či lamproitu erozí, či působením dalších přírodních sil (voda, vítr). Všechny horniny na zemském povrchu bez rozdílu podléhají zvětrávání a erozi především v důsledku působení povětrnostních vlivů, kdy zejména voda ze srážek spolu se střídáním denních a nočních teplot rozrušuje horniny v blízkosti zemského povrchu. Tmavé minerály se rychle rozkládají a vytváří se žlutá zvětralina (v ložiscích diamantů nazývaná „žlutá zemina"). Tekoucí voda ji pak společně s diamanty odnáší do řek, kde diamanty díky své větší měrné hmotnosti klesnou do říčního koryta nebo pokračují dále k ústí řek a pobřeží oceánů. V určitých místech (například meandrech vodních toků) se pak zvyšuje jejich koncentrace a vznikají tzv. sekundární ložiska.

Odhaduje se, že kimberlit nalezený v Africe pochází z doby 70 až 150 milionů let vzdálené, kdy v zemské kůře vznikla obrovská trhlina, která způsobila oddělení kontinentů.

Za dobu, kdy se lidé zajímají o diamanty se vyvinula celá řada způsobů, jak tyto nejvzácnější kameny hledat. Tzv. prospekční metody se stále více specializují a využívá se jak původních, tak nejmodernějších technologií. Oblasti možného výskytu diamantů se prozkoumávají vzduchem, i přímo v terénu - hledáním minerálů, které se nacházejí v okolí kimberlitu, u diamantonosných sopouchů. Prospekční činnost je velmi časově i finančně náročná. Proto se provádí systematicky, a může trvat i několik let. Nejvíce jsou prohledávána místa jako je Sibiř, FInsko, Venezuela, Bolívie, Grónsko, Austrálie, Čína a Kanada.